Dětský nábytek se jako specifická nábytkářská kategorie začíná vyčleňovat v 2. polovině 19. století, zpočátku se jednalo pouze o zmenšeniny nábytku pro dospělé, ke konci století se již objevují klasické dětské postýlky, židličky, atd.. Největší vývoj v oblasti nábytku pro děti však zaznamenáváme především v posledních deseti letech, kde již není nábytek přizpůsobený dětem jen z hlediska ergonomie a bezpečnosti konstrukce, ale také po vizuální stránce, jež se podílí na psychickém vývoji dítěte. Mylná představa rodičů o vhodnosti staré ložnicové sestavy jako nábytku do dětského pokoje je naštěstí v dnešní době už jen výjimečná. Stále se ovšem setkáváme s takovými, kteří kupují nekvalitní dětský nábytek, čímž svým dětem také neprospívají. Nábytek pro dospělé se od dětského nábytku liší zejména v těchto ohledech:
1) Konstrukce a použité materiály - oblení hran, pevnost, stabilita, zapuštěné spojovací prvky, žádné výčnělky, důraz na zdravotní nezávadnost, vyšší odolnost vůči otěru a působení slin, kvalita zpracování, atd..
2) Ergonomie - přizpůsobení nábytku vzhledem k velikosti těla, hmotnosti, pohlaví a věku dítěte.
3) Funkce - dětský nábytek musí plnit funkci úložnou (správně nadimenzované úložné prostory), spací a pracovní (dle věku dítěte: zájmové, školní činnosti a práce s počítačem); interiér dětského pokoje tedy spojuje zónu činností, úložnou a komunikační.
